Odnesl
ji do svých pokojů a pomalu položil na postel. Vidět ji ležet
v napůl svlečeném andělíčkovi, mu téměř znemožňovalo
logicky myslet. Nebo vůbec myslet jinou částí těla než tou,
která se hrdě vzdouvala v tříslech.
Jak
je možné, že po ní tak silně touží? Jak je možné, že s ní
je plný sil, že si připadá, jako by neměl vůbec umřít…?
Pohledem
pomalu putoval vzhůru po dlouhých a štíhlých nohách a pak
prudce zavrtěl hlavou a otočil se. Byl rozhodnutý jít teď dolů
projednat s Wayfarerem další problém s Dexian.
„Sakra,
ženská,“ zaklel, „chceš mě zabít?“ Naklonila hlavu ke
straně a usmála se. Věděla, co s ním dělá a stejně tak
si to i užívala.
„Musím.
Jít. Dolů.“ Procedil skrze zuby a přísně se na ni zadíval.
Oplácela mu pohlede stejně upřeně, zcela ignorujíc jeho slova,
začala ze sebe strhávat tenkou bílou látku.
„Bože,“
zasténal a zamračeně se podíval dolů. Jak dlouho bude nucen
chodit s touhle věcí v tomhle stavu? Bude
stačit, když odejde z místnosti? Nebo musí utéct hodně
daleko?
„Hned
budu zpátky,“ zavrčel na ní a doslova vyběhl z místnosti.
Nejprve ji málem označkoval dole na ošetřovně a teď,
aniž by sám chtěl, měl mezi nohama stožár, který ne a ne
zmizet.
Tedy,
ne, že by o jeho zmizení stál, ale její přítomnost ho ta věc
zkrátka vyřazovala z provozu. A ona byla jen žena. Obyčejná,
sexy, úžasná a Pheculiahrem žena. Navíc jeho družka, což
věděl, ale ona ne a označit si čerstvě proměněnou je nemožné.
Mít
s ní sex je v tuhle chvíli jediné, co může dělat. A
že to udělá rád… jen, co pro ni bude mít dostatek času.
Svižně
seběhl schody, proběhl halou a vkročil do knihovny – jeho nového
útočiště, které Wayfarer vytvořil ve stylu moderní kanceláře.
S černým matným nábytkem, bílými stěnami, z nichž
dvě byly od stropu dolů plné knih, a dokonce i počítačem, u
kterého většinou seděl Ace a instaloval kamery.
Teď
tu však stáli všichni vyrovnaní v řadě jako vojáci.
„Můžeš mluvit,“ řekl War při příchodu.
„Máme
tu napadení rodiny s dětmi – všichni do jednoho mrtví.
Další je tu těžce raněný muž, také našeho druhu, který je
teď v lidské nemocnici,“ začal číst Wayfarer, který
seděl na černé lesklé židli před stolem. „Pak byla znásilněna
čerstvě proměněná holčička a její matka brutálně zabita.“
„Koukám,“
poznamenal War, „že se s nima dneska roztrhl pytel.“ Jeho
pohled byl zcela ledový, bez jediného známky citu.
„Pošleme
do terénu Dwighta a Nigara, aby to omrkli – teď už jsou na
cestě,“ přidal se Ace. „Všechno tohle se začalo dít okolo
středu města. Omrkl jsem to a podle mých propočtů, napadení se
shlukují hlavně kolem Xoru.“
„Já
jsem zavolala na stanici,“ řekla Lia, „a nechala hochy prověřit
to. Zjistím něco málo o našich mrtvolách a té holce.“
„A
já zajdu do centra pro našince,“ přidala se Ryenne, „uvidím,
co z těch lidí vyhrabu.“
„Musíme
vytvořit krytí pro naše lidi, jinak není možné, aby takhle dál
žili. Nemůžeme je nechat trpět,“ začal Etienne.
„Ano,“
souhlasil War, „musíme jim zajistit ochranu. Nevím sice jak, ale
nějak to udělat musíme.“
„S
mými lidmi dnes prohlídnu všechny zbylé spisy ohledně starších
vražd,“ oznámila Lia. „Pokud to půjde dobře, získám na
stanici i své místo. Už teď ze mě mají nahnáno,“ uchechtla
se.
„Jestli
je šikanuješ stejně, jako nás,“ odsekl jí Ace, „divím se,
že ti to ještě tolerují.“
„Ne
každý,“ osopila se na něj, „je kretén jako ty.“ Z očí
jí lítaly blesky a ruce se varovně zavírala v pěst. Stejně
na tom byl Ace, kterému mu zběsile tepala žíla na čele a svaly
na čelisti sebou škubaly.
„Až
bude na světě tobě rovná děvka,“ zasyčel, „bude to první
znamení apokalypsy.“
„Vrať se do současnosti, dědku,“ zařvala na něj, „dneska
nenajdeš pannu, které je dvacet let a pokud jo, bůh ví, jaká
chuděra to je!“ S těmi slovy vypochodovala z místnosti
a nechala za sebou udivený dav. Mrtvolné ticho ukončila Ryenne,
která propukla v neovladatelný záchvat smíchu.
„Tak
tohle,“ utírala si slzu smíchu, „bylo to nejlepší, co jsem za
posledních několik týdnu viděla.“
War
z pod přivřených očí sledoval, jak se v Aceových očích
blýská cosi, co nedokázal rozluštit.
„Nesnáším
tu ženskou,“ zabrblal vztekle Ace. „Jak může být někdo tak
umíněný, jako je ona?“
„Podívej
se na sebe, brácho,“ poplácal ho po zádech Etienne. „Myslím
si, že vy dva jste jak dvojčata.“
„Jdi
do prdele,“ zavrčel Ace a vztekle uhodil Etienna do hrudi. Ten se
jen zasmál a udělal dva kroky dozadu.
„Tak
dobře, pánové,“ přerušil jejich rozepři War, „je tu ještě
něco, nebo už mi dáte volno?“
„Hm,“
zabručel Wayfarer, „mohl bych si s tebou ještě promluvit? O
samotě?“ V měnících se očích se odrážel chlad. Přesně
takový pohled měl Wayfarer ten den, kdy se poznali.
„Jasně,“
zabručel War a pohledem přejel zbylé osazenstvo. „Necháte nás
prosím, nebo vás budu muset vyrazit?“
„Bože,“
zařvala Ryenne, „takže se teď kvůli tobě musím zase odklidit
do svého pokoje a nejlépe ho ještě uklidit, co? Nemůžeš prostě
a jednoduše najmou lidi?“
Reptající
Ryenne se s obhroublou gestikulací vyloudala z místnosti a
práskla za sebou a dalšími bratry dveřmi. Pak se mohutný muž
otočil na židli k Warovi a jen tak na něj zíral.
War
se začal ošívat. „Co je?“ vyprskl nakonec. Wayfarer se
postavil a přešel přes místnost až ke stěně se zrcadlem. Tam
se zadíval na svůj odraz.
„Vypadáš
zdravěji,“ podotkl po další odmlce. „A také je z tebe
cítit naše menší návštěva. Uvědomuješ si doufám, že teď
není člověk, ale zvíře?“
„Nevím…“
Zprvu hodlal War vše popírat, ale pak se zarazil. Jakou cenu má
lhát někomu do očí?
„Až
si to s ní rozdáš, bráško, nebudeš už nikdy stejný. Věř
mi. Ryenne to ví, Lia to ví, já to vím… je jen otázkou času,
kdy si toho všimnou i ostatní. Je to tvá družka a i když tě Lia
zabije, bude jen ráda, že budeš dál žít.“
„Sakra,“
zaklel War, „takže o tom víš už i ty? A Lia taky? I to, že
umírám?“
„Ne,“
odporoval mu Wayfarer, „vím to jen já a Rye. Ale dávej na sebe
bacha, s touhle ženskou budeš muset držet krok.“ S těmi
slovy odešel z místnosti a ponechal Wara jeho myšlenkám.
Možná
měli pravdu. Teď, po té, co okusil její krev, se cítí plný
života. Připadá si, jako by nikdy neměl zemřít. I když byl
pohublý a vypadal jako obyčejný lidský muž, jeho tělo konečně
nějak reagovalo.
On
teď toužil – a to jak po sexu s ní, tak po jídle…
Hlasitá křeč sevřela jeho žaludek. Rozhodně se vydal do kuchyně
a poctivě si ukradl půl kilový ovál salámu a chleba. Což byly
ostatně první dvě věci, které mu přišli pod ruku.
S plným
žaludkem a lahví vody kráčel do schodů. Čím blíže byl ke
svému pokoji a čím silnější se stávala její vůně, jeho
vzrušení rostlo.
Je
v pořádku vyspat se s někým, kdo právě prošel
proměnou? I když by to mělo ukojit její zvíře a ulevit jí? A
musel by potom čelit výčitkám?
A co
jsou výčitky oproti uspokojení jejích dravčích tužeb? Dobrá,
musel si přiznat, že vše, čím jeho touhu po ní obhajoval, bylo
jen pro ulehčení svědomí.
Stanul
až u té nejopuštěnější části vily, která sloužila jako
jeho apartmá, a zíral na dveře. Jen s lehkým – nebo snad
ne? – vzrušením vzal za kliku a otevřel je.
Nejprve
na škvírku, ale o chvíli později je otevřel dokořán a vklouzl
do zvláštní temnoty. Jediné, co narušovalo klid v místnosti,
byl tikot obrovských černým nástěnných hodin.
Pomaličku
za sebou zavřel a stiskl vypínač. Výhled, který se mu naskytl,
mu vyrazil vzduch z plic. Ta malá dračice ležela na posteli
zcela nahá a vystavena jeho hladovému pohledu.
Zavrčel
a pozoroval ji. Ostatně, toužil po ní před tím, když ještě
byla člověk, ale teď, když se její tělo změnilo –nikoli však
rapidně. Jen její bříško se zmenšilo a rýsovala se na něm
nyní měkkost svalů a to samé i na zbytku těla, ale i tak byla
svůdná a lákavá, jako čokoládový bonbon.
V zelených
očích protkaných jantarem se zablesklo. Věděla o něm. Věděla,
co s ním dělá pohled na její nahotu, a stejně ho dál
sváděla.
Thea
se zvedla na kolena a skousla si spodní ret. Delší tesáky
porušili jeho povrch a rudá kapka krve se vydala na pouť přes
její čelist, krk až mezi ňadra. War nasucho polkl a s maximálním
vypětím sil se snažil udržet jeho erekci v relativním
klidu.
Pokud
však slovíčko relativní znamená nejméně bolestivý. Viděl
v jejích očích to samé, co cítil sám. Viděl tu hladovou
touhu. Ten doutnající žár a nezkrotný chtíč.
Sakra,
proč by s ní nemohl spát? Co mu udělá jedno extrémně
dlouhé kolečko sexu? Tedy, kromě toho, že ho bude Lia nenávidět
a on možná i umře v polovině tohohle maratónu.
Výhružně
se nahrbil a rozepnul první knoflíček černé košile. Sledoval
jak si poposedává na hranu postele a rozkošnicky si olizuje rty.
Jako by už cítila jeho dotyk, začala se svíjet a kňučet.
Neuplynulo
ani pět vteřin, když se košile snesla k zemi. Následoval ji
pár těžkých vojenských bot a pásek s ručně tepanou
kovovou sponou z 19. století, který dostal darem.
Nedokázal
už dále čekat a s jasnou vybouleninou – pokud se té trčící
věci vůbec dalo takhle říkat – v kalhotách se vydal
jejím směrem. Setkali se na půl cesty. Jejich rty o sebe drsně
dřely a ruce prozkoumávaly záda toho druhého.
Nestačilo
mu to, věděl, že chce víc. A věděl také, co přesně chce.
Ostré drápy se mu zaryly do zad a porušily tenkou kůži. Zavrčel,
když ucítil svou vlastní krev. Hrubě chytil její vlasy do dlaně
a zatáhl.
Zadívala
se mu do očí a pak – po necelé vteřině – se mu vzepřela.
Nevěděl jak, ani kdy, ale najednou ležel na posteli a ona mu
seděla obkročmo na klíně. S tesáky vyceněnými a nehty
zaraženými hluboko do jeho těla, byla tím nejvíce sexy tvorem,
co za svůj dlouhý život viděl.
Zvedla
koutky do podivné repliky úsměvu a pak se sklonila k jeho
krku. Věděl přesně, co udělá. Když mu její tesáky prorazily
kůži na krku, zasténal rozkoší.
Zavrtěla
boky a přitiskla se těsněji k jeho penisu. Zdálo se, že
dýchání je tou nejobtížnější na světě. Všechny jeho
myšlenky, a zřejmě i krev, se soustředily na jednu jedinou věc.
Jakoby
mu četla myšlenky, Thea popadla pas jeho černých riflí a jediným
pohybem je roztrhla. Když po chvíli sevřela v ruce jeho
tepající přirození a prudkým pohybem po něm sjela až ke
kořeni, prohnul se v neuvěřitelném návalu rozkoše.
Neschopen
odolat, stiskl její nahá ňadra, jež se mu svůdně pohupovala
před obličejem. Theiny dravčí oči se přivřely do úzkých
škvírek a vyzývaly ho k dalšímu konání.
Jazykem
přejel po vztyčené bradavce a vsál ji do úst. Žena nad ním se
prohnula v křeči a z hrdla se jí vydralo slabé
zaskučení. Věnoval stejnou péči i druhému prsu a důkladně je
hnětl.
Věděl,
že je na pokraji vlastního vyvrcholení a to jen z pohledu na
její rozkoš. Ve chvíli, kdy ona ztratila svou nadvládu, přetočil
ji na záda a pomalými polibky se propracovával až k jejímu
klínu.
Horké
hedvábí ho vřele uvítalo a hlasité kňučení přesvědčilo
v tom, že vše dělá správně. Ale s ní v náručí
bylo vše správné. Bylo správné i žít, milovat se s ní –
třebaže teď měl chuť zahrát si hru kdo-je-tu-pánem?
Mohl
snad za to, že v něm probouzela to nejhorší a zároveň
nejlepší? Ne, ale nedokázal už ani kloudně přemýšlet. Jazykem
naposledy přejel přes její vlhkou štěrbinku, než se narovnal a
z nohou strhl poslední kusy kalhot, jež jej omezovaly.
Pak
se k ní vyšplhal po kolenou a usídlil se v kolébce
jejích stehen. Uchopil své vzrušené mužství a pomaličku do ní
vstoupil. Prohnula se jako tětiva luku a zařvala. Pomalu přirážel
a přiváděl je oba na pokraj šílenství. Cítil vlhkost mezi
jejími stehny a pleskavé zvuky, proložené hlasitými výkřiky a
sténáním, se rozléhaly jinak ztichlou místností.
Horká
krev mu stále stékala z otevřené rány na krku a putovala
přes ramena a hruď. Její zářící oči ji onu tekutinu sledovaly
a nakonec, s kotníky zaháknutými okolo jeho boků, si opět
prohodila velící pozice.
Kroužíc
boky, pomaličku slízávala krev z jeho těla. War zaryl prsty
do jejího pasu. Věděl, že jí nejspíš udělá modřiny, ale
v záchvatu vášně se nedokázal ovládat. Její jazyk se
zastavil u jedné z jeho bradavek, kterou obkroužil a nakonec
ji rychle stiskla mezi zuby. Zavřel oči a zasténal.
Rukou
zajel opět do jejích vlasů a přitáhl si její rty k polibku.
Hrubé narážení o sebe se proměnilo v pomalé a hluboké
pronikání jazyků. Oba dva průniky se sjednotily do jednotného
tempa a zvýšily tak rozkoš.
Sjel
z jejích rtů k hrdlu a políbil tepnu. Pak, neuvěřitelně
rychle, prokousl kůži a hltal lahodnou tekutinu, jež mu dobrovolně
nabízela.
Jeho
přírazy se stupňovaly. Sténání naplňující pokoj se měnilo
ve výkřiky. Pevněji stiskl tkáň jejího hrdla a prudce přirazil.
Znovu a znovu. Věděl, že i ona brzy vyvrcholí.
A
pak si to uvědomil. Téměř zapomněl na to, jak se životní druzi
vážou. Málem přestal brát ohled na ni samotnou. Byla tu šance,
že jej může odmítnout a najít si jiného druha – ženy to měly
o mnoho snadnější než muži. Jakmile se ti spářili, už nebylo
cesty zpět.
Rychle
přejel vpichy jazykem, i když jeho tělo protestovalo.
Po
několika dalších přírazech se k němu Thea prudce přimknula
a zapřela se rukama o jeho ramena. Po chvíli, doprovázená
hlasitým křikem, vyvrcholila. War ji prakticky okamžitě
následoval a svůj výkřik rozkoše utlumil v údolí mezi
jejími ňadry.
Bohové,
stůjte při něm. Nechtěl ji ztratit, ne teď, když ji našel.
S jistotou mohl říct, že k ní začínal cosi cítit.
Doufal jen v to, že poté, co její zvířecí já ustoupí do
pozadí, nebude jejich milování litovat.
On
určitě nelitoval.
<3
<3 <3
Matte
vztekle udeřil do police se skleněnými zkumavkami a ignoroval tupé
bušení v hlavě, které následovalo zvuk tříštícího se
skla.
Poslední zbytky W jedu si píchl před hodinou a teď toužil po
další. Jenže jeho dealer už nehodlal tohle umělé peklo dál
podporovat.
Domenico
Roman se rozhodl ze svého závazku vycouvat, protože jeho milovaná
ženuška zrovna prochází pářícím obdobím a je tím prvotním
v jeho životě. Matteovi to bylo u prdele. A to doslova.
Sral
na vše, co se mu stavilo do cesty, protože to stejně vždycky
zničil, proměnil v prach. A Domenico byl teď tím, co mu
stálo v cestě.
Plán
vylákat Strážce – jak jim říkali – tím, že bude zabíjet
příslušníky Pheculiahrem, zatím moc nevycházel. Objevit, kde se
ukrývají teď, bylo těžší, než najít tu zpropadenou černou
díru, ve které žili před tím.
Navíc,
musel poslouchat rozkazy. Musel se plazit, aby uposlechl ten posraný
plán, který jeho nadřízený měl. Musel. Musel. Musel.
Ale
nechtěl. Přál si, aby všechny rozkazy táhly do hajzlu. Toužil
je rozdupat a ignorovat. Donedávna dělal vše bezmyšlenkovitě,
jako dokonale naprogramovaný stroj, ale s tím byl teď konec.
Získá
svou dávku jedu, i kdyby měl Romana zabít. Stejně už se v jeho
hře stával nepodstatným hráčem. Ale pokud dokázal tušit,
věděl, co pro toho zasraného chlapa bude ještě větším
trestem. Věděl přesně, co udělá.
Zlověstný
škleb se mu usadil na pohublé tváři, kterou hyzdily podivné –
téměř přehlédnutelné – černo-modré flíčky. To byla jeho
cena, kterou platil za požívání W a D jedů. Ale za ten pocit
moci, úlevy a nepřemožitelnosti, to stálo.
Zkrvavenou
rukou, jež si rozřezal o rozbité zkumavky, strhl i zbylé sklo
z jeho vědátorského pultu. Krev byla všude okolo něj.
Podíval se na zmrzačená ženská těla, která měla tmavě hnědou
až červenou barvu vlasů.
Tu
šlapku možná zabil, ale další jí podobné chodí po zemi. A
jeho úkolem bude je všechny zabít.
Byl
to sice krok stranou, ale teď už bude jen volný a nebude se
podřizovat a ani se nikomu snažit vetřít do přízně.
<3
<3 <3
Thea
se zavrtěla. Těžká paže ji objímala okolo pasu a studený
vzduch přejížděl po jejím nahém těle. Cítila se v bezpečí
a zároveň ohrožená. A hlavně, měla pocit, že ji něco tlačí
do zad. Něco velkého a tvrdého…
„Dobré
ráno, spáči,“ povědomý mužský hlas jí šeptal do ucha.
Stisk okolo pasu povolil a ona se octla na zádech. Znala ho jen si
nedokázala vzpomenout odkud.
Ale
ty bronzové oči, co se nebezpečně blýskaly zpod delší změti
tmavě hnědých vlasů, vypustily desítky motýlů do jejího
břicha. Neměla by ležet v jeho posteli, když teď chodí
s Mattem…
Mattem…
vzadu v lebce se ozvalo burácivé vrčení a ona by přísahala,
že na okamžik spatřila obrovské černé zvíře, jak se nahrbuje
jen při vyslovení toho jména. V dalším okamžiku vrčela
ona sama.
Vzpomínky
se k ní vracely jako krátké úseky němého filmu. Viděla
každý pohyb, každý záchvěv a nakonec… dvě nahá těla, která
se k sobě tiskla při vášnivém, téměř dravčím,
milování.
„Kriste
pane, co se to se mnou děje,“ zasténala. Muž vedle ní položil
svou dlaň na její bříško.
„Neřekl
bych, že jsem Kristus, ale pro tebe budu kýmkoliv,“ zabručel. Po
páteři jí přeběhla čistá a nefalšovaná touha. Ale ten dotyk…
ten pocit, že ještě něco neví… něco jí tu nehrálo. Něco se
s ní dělo.
Myslí
jí opět probleskla představa dvou těl. Tentokrát i poznala komu
patří. Jedním z nich byla ona a tím druhým… tenhle muž.
Věděla, že už ho potkala. A dokonce věděla kde.
Také
si vzpomněla na bolest, která jí projela tělem při každé ráně,
jež jí Matte zasadil. Ale proč by ji bil? Měl ji rád, ne? Lebkou
se opět rozlehlo vzteklé vrčení a pak to uviděla. Jako by
sledovala sebe samou z povzdálí, když ji Mattem bodl tu jehlu
do hrudi a křičel do očí ty hnusné věci.
Viděla
sebe samu, jak se sesouvá k zemi a on do ní kope. A viděla
obřího černého vlka, jak okolo ní čenichá. Byl to jen
polo průhledný stín u mrtvého těla, ale stál tam. Nahrbený a
připravený k útoku.
Najednou
letěla. Letěla tak daleko a rychle, že nestíhala nic vnímat.
Žaludek se jí obracel a hlava točila. Pohyb ustal stejně rychle
jako započal a ona klečela ve tmě, ze které jí pozorovaly
jantarové oči dravce.
„Kdo
jsi?“ zeptala se tiše, téměř bojácně, i když věděla, že
je v bezpečí. Ten hřejivý pocit na hrudi jako by se rozléval
do celého těla a obaloval ji jakousi skořápkou.
„Ty
víš kdo jsem,“ tiché vrčení se zformovalo do slov. „Přijmulas
mne. Chtěla jsi mne. A teď jsme spolu, mia feihlia . Teď
jsme jedna osoba. Já a ty. Vlk a kráska.“
„Ale
proč? Proč já?“ burácivé vrčení se proměnilo ve smích.
Jako by to zvíře bylo skutečné. Jako by ji objímalo…
„Protože
jsi mne potřebovala. Je to už dlouho, co vlkodlaci odešli. Nebylo
nás třeba, ale ty jsi mne potřebovala víc, než kdokoliv před
tím. Čekala jsem velice dlouho na své pravé faheli a
v tobě jsem ho konečně našla…
Teď
se vzchop, má drahá, a pomsti nás. Protože vlkodlaci jsou opět
na vzestupu. Jen ještě jedna věc… pokus se našeho phulea
nezničit,“ zvířecí oči ve tmě mrkly, „myslím, že si s ním
ještě pohrajeme.“
Černota se začala vytrácet a ona spatřila muže, kterého si její
vlk přisvojil. V očích se mu zračil strach. Ne strach z ní,
ale o ní.
„Hej,“ jemně jí třásl ramenem. „Jsi v pořádku? Co se
ti stalo? Nepotřebuješ něco?“
„Já
jsem s tebou spala,“ vydechla Thea prudce. „A nic z toho
si nepamatuji. Sakra! Tuhle smůlu můžu mít jen já!“
War
se zamračil a záhy propukl v smích. Dobře, čekal všechno,
ale tohle ne. Žádné výčitky, žádné urážky, zkrátka nic.
Ona jen litovala toho, že si nic nepamatovala.
„Ah,
bože,“ zavyla a vstala z postele s prostěradlem okolo
hrudi. Po chvilce, kdy zmučeně vyla, začala chodit vedle postele.
War
se posunul na posteli a zíral na ni. Doslovně. Zkrátka byl schopný
jen zírat a přemýšlet, jak ji dostat zpět k sobě. „Pojď
sem,“ zašeptal ta slova tak tiše, ale ona se stejně otočila a
zírala na něj, jako by mu narostla další hlava.
„Prosím?“
zamračila se na něj. „Pojď sem,“ zopakoval svůj rozkaz a
poklepal na postel vedle sebe. Byl to téměř zázrak, ale
uposlechla ho. Se zájmem v očích si sedla na kraj lůžka a
nechala se přitáhnout k jeho hrudi. Když jí jeho rty
políbily tepnu na krku, vyskočila a otočila se k němu čelem.
„Dobře,“
začala a mávala při tom volnou ruku. „Chci tě, obě tě chceme
-,“ řekla a nedala mu čas zareagovat na množné číslo, „ale
teď to prostě nejde. Lituji toho, že si nic nepamatuji – věř
mi, že hodně -, ale to určitě nebyla naše poslední noc, že?“
„To
určitě ne,“ přikyvoval. Stále ji však pozoroval ostražitým
pohledem. Jako by byla laň a on hladové zvíře. Ostatně, bylo to
právě naopak. To on bude v tomhle vztahu – pokud vůbec něco
bude – hrát krásku, zatím co ona je doslova zvíře.
„Ale
teď musím udělat něco jiného,“ pokračovala dál jako by ji
nepřerušil. „Musím najít a zabít toho bastarda, co mne málem
zabil. Klišé, že? Ale Matte nebude žít dlouho!“ v očích
jí zaplál oheň jako předzvěst smrti.
Sledoval, jak se zpoza rtů vynořují dva bílé tesáky a zeleň
v zorničkách zaplavuje jantar. Přísahal by, že i to svůdné
tetování se nějak změnilo.
„Co
vlastně jsi?“ vypadlo z něj, aniž by sám chtěl. Nedokázal
to poznat podle krve ani podle vůně, ale ať už byla čímkoliv,
byla pro něj jako droga. Ta nejsilnější a nejsvůdnější droga
pod sluncem – kdyby ho tolik nepálilo.
„Nevím,“
pokrčila rameny a kvapně chytala klouzající plátno, „ale podle
ní jsem lycas. A jelikož jí věřím a ona si mne vybrala,
typuji, že je tomu tak.“
„Ly-
počkej, cože? Podle koho? Možná, že následky přeměny ještě
zůstávají… možná máš horečku. Neměl jsem to ještě
zhoršovat sexem, bože, co jsem to zas posral,“ zavrčel a praštil
hlavou o zeď.
„Ne,
myslím, že jsi mi pomohl, nevím, co se sice dělo a to mě
nehorázně sere, ale nebolí to. Nic nebolí. Křeče nejsou. Sex
bude.“
Nad
poslední větou se zamyslela a nakonec roztáhla ústa k úsměvu.
„Brzy bude. Ale teď mám práci, kterou musím udělat a než
přijde první úplněk, což je za pár týdnů, máme času dost.“
„První
úplněk,“ papouškoval War. Tahle ženská… byla tornádo, které
vlítlo do jeho života a všechno obrátilo vzhůru nohama.
„Nevím,
co se má stát,“ zabručela. „Ale teď, kde je nějaké
oblečení. Je mi divné běhat tu jen v kusu látky…“
zastavila se napůl cesty ke dveřím. Sledoval dráhu jejího
pohledu a zastavil se na velkém zrcadle.
„Co
se to se mnou, do hajzlu, stalo?!“ zařvala a přiblížila se ke
stroji své zlosti. Než se nadal, spustila prostěradlo a otáčela
se před zrcadlem, aby se viděla ze všech úhlů. „Kam zmizel můj
tuk? Můj milovaný tuk?!“
War
zamrkal. Tohle bylo poprvé, když od ženy slyšel slovní obrat
„milovaný tuk“, ale svým perverzním způsobem se mu to líbilo.
„I
když…“ prstem si šťouchla do bříška. „Tady mi láska
chybět nebude,“ zazubila se a opět zvedla látku ze země.
Následky,
které napáchala na jeho těle, ale stále přetrvávaly a on si
nadával do úchylných upířích dědků. Ostatně, věk už na
také měl. Ještě pořád nechápal, jak jeho malá divoška dokáže
tak rychle měnit téma hovoru a nálady… a opět jsme u těch
úchyláren.
„Kde
je nějaké oblečení? Nemůžu přece pobíhat po domě v tomhle,
že?! Jsem příšera, ne? Co dělaj zrůdy? Mám jít teď počůrat
každý hydrant, který najdu? Nebo snad začít kousat boty?“
War
se zachmuřil. Její slova se zcela vyvracela s klidným výrazem
tváře. Nadechl se a zvedl z postele. „Holčičko, vím, že
je to teď těžké, ale…“
Prudká
rána ho srazila k zemi a on se teď díval do očí rozzuřené
ženě. „Nevíš nic! Jsem příšera. Nevím proč já, nevím jak
a nevím, co teď dělat! Můj přítel mě zabil, měním se v čokla
a první věc, kterou vidím, je nějakej imbecil, se kterým jsem se
zřejmě vyspala. Takže NIC – zatraceně – nic netušíš!“
Dlouhé
tesáky se hrozivě zaleskly a stejně tak i oči. Tvář měla napůl
ukrytou ve stínech a ta vůně, která byla svůdná a vražedná
zároveň, je oba obklopila.
War
ji chytil za zápěstí a strhl si pod sebe. Tentokrát to byl on,
kdo vztekle vrčel. „Dávej si pozor na jazyk, vlčice! Nedělá
se, aby podřízení řvali na pána. A stejně tak nebude fenka řvát
na upíra. Je mi jasné, že jsi zmatená a vzteklá – jak výstižné
– jako pes, ale do hajzlu, já jsem ten, koho budeš poslouchat.
Ten, kdo udává rozkazy a ten, kdo je nasranej!“
„Už
se klepu strachy,“ štěkla a cvakla zuby. „Nebojím se tě. A
vím, že mi neublížíš. Ostatně mi pomůžeš. Hodlám ho zabít.
Roztrhám ho na kusy a ty mi pomůžeš. Je mi jedno, co mě to bude
stát, ale pomstím se.“ Rudá záře pohltila její zorničky. „A
až ho zabiju, pak se vypořádám i s tebou,“ vyzývavě si
olízla spodní ret a War měl co dělat, aby ji na místě
neznásilnil.
„Donedávna
jsem žila šťastně. Byla jsem člověk, má sestřenice byla
člověk, můj kluk mě miloval. Teď jsem zvíře, spím s – nevím
co si sakra zač – a mám chuť na syrové maso. Syrové! Chápeš
to?!“
War
uvolnil svůj stisk. „Chápu to. Jsi jedna z nás a asi bych
ti měl všechno vysvětlit. Bude to na dlouho, takže, čím mám
začít?“ Zamručel a zvedl se spolu s ní. Pohledem sklouzl
na ubohou látku a zamračil se. „Nejdřív ti ale najdeme něco na
sebe.“
„Jo,“
ucedila Thea, „to by bylo boží.“
<3
<3 <3
Domenico
Romano seděl na kraji postele vedle své ženy. Jeho černé vlasy
se stále ještě leskly kapičkami vody a v očích se mu
zračil smutek.
„Takže
se pod ní asi propadla zem, drahý?“ řekla tiše Tanieh.
V zelených očích se hromadily neprolité slzy. „Neměli
jsme ji nutit do té svatby. Je přeci jen už dospělá, ne?“
„Tanieh,“
řekl Domenico, „Theophilia by měla pochopit, že jsem její
rodiče a děláme to pro její dobro. Je jen dobře, že jsem ji
chtěl provdat za člověka. Snížilo by to riziko přeměny.“
„Je
mi jedno, jestli bude člověk, jako já, nebo zvíře po tobě. Je
to má dcera. A chci, aby viděla vyrůstat svého bratra či sestru.
Jak je to už dlouho – pět měsíců? Tak dlouho už je pryč.
Ničí mne to, lásko.“
Domenico
zvedl ruku a setřel slzu, která skanula po bledé líci jeho ženy.
Jeho jediné životní lásky, kvůli který bych i ochotný odejít
ze světa Dexian. Vůbec hodlal opustit svět měničů, upírů a
dalších bytostí. Tak moc ji miloval.
„Najdu
ji a přivedu domů. A přísahám, že už ji nebudu do ničeho
nutit,“ řekl rozhodným hlasem.
Tanieha
se posunula na posteli a odhalila jeho pohledu vyboulené bříško,
ve kterým už čtyři měsíce žilo jeho dítě. „Jsi dokonalý
otec, drahý, i když stojíš na druhé straně barikády.“
Domenico
se usmál. Jak byla jeho žena nevinná a krásná, tak moc ji
miloval a obdivoval. Domem se rozezněl zvuk zvonku. Zamračil se a
podíval na hodiny. Bylo něco málo okolo půlnoci a on určitě
nečekal návštěvu. Ne, když slíbil Tanieh, že dnes je tu jen
pro ni.
Jako
by vycítila jeho postoj, stiskla mu pevně ruku a políbila jej na
klouby. „Jen jdi,“ usmála se. „Já i maličké se bez tebe
minutu či dvě obejdeme.“
Domenico
ji políbil na čelo a rychle si oblékl brokátový župan. „Hned
budu zpátky.“
Kráčel
dolů po dvojitém schodišti, když se opět rozezněl zvonek. Ten
zvuk zněl do ztichlého domu jako úder bičem a něco ho na něm
znepokojovalo. Se svíravým pocitem na hrudi otevřel dveře a díval
se do šílených šedých očí.
„Dlouho
jsme se neviděli, Domenico,“ zahlaholil Matte.
Žádné komentáře:
Okomentovat