pátek 27. března 2015

Pod nadvládou noci 9

Odnesl ji do svých pokojů a pomalu položil na postel. Vidět ji ležet v napůl svlečeném andělíčkovi, mu téměř znemožňovalo logicky myslet. Nebo vůbec myslet jinou částí těla než tou, která se hrdě vzdouvala v tříslech.
Jak je možné, že po ní tak silně touží? Jak je možné, že s ní je plný sil, že si připadá, jako by neměl vůbec umřít…?
Pohledem pomalu putoval vzhůru po dlouhých a štíhlých nohách a pak prudce zavrtěl hlavou a otočil se. Byl rozhodnutý jít teď dolů projednat s Wayfarerem další problém s Dexian.
Udělal sotva krok, když za ním zavrčela. Pootočil hlavu, aby spatřil, že jí nemocniční košile téměř sjela z těla a naskytla mu pohled na plná ňadra.
„Sakra, ženská,“ zaklel, „chceš mě zabít?“ Naklonila hlavu ke straně a usmála se. Věděla, co s ním dělá a stejně tak si to i užívala.
„Musím. Jít. Dolů.“ Procedil skrze zuby a přísně se na ni zadíval. Oplácela mu pohlede stejně upřeně, zcela ignorujíc jeho slova, začala ze sebe strhávat tenkou bílou látku.
„Bože,“ zasténal a zamračeně se podíval dolů. Jak dlouho bude nucen chodit s touhle věcí v tomhle stavu? Bude stačit, když odejde z místnosti? Nebo musí utéct hodně daleko?
„Hned budu zpátky,“ zavrčel na ní a doslova vyběhl z místnosti. Nejprve ji málem označkoval dole na ošetřovně a teď, aniž by sám chtěl, měl mezi nohama stožár, který ne a ne zmizet.
Tedy, ne, že by o jeho zmizení stál, ale její přítomnost ho ta věc zkrátka vyřazovala z provozu. A ona byla jen žena. Obyčejná, sexy, úžasná a Pheculiahrem žena. Navíc jeho družka, což věděl, ale ona ne a označit si čerstvě proměněnou je nemožné.
Mít s ní sex je v tuhle chvíli jediné, co může dělat. A že to udělá rád… jen, co pro ni bude mít dostatek času.
Svižně seběhl schody, proběhl halou a vkročil do knihovny – jeho nového útočiště, které Wayfarer vytvořil ve stylu moderní kanceláře. S černým matným nábytkem, bílými stěnami, z nichž dvě byly od stropu dolů plné knih, a dokonce i počítačem, u kterého většinou seděl Ace a instaloval kamery.
Teď tu však stáli všichni vyrovnaní v řadě jako vojáci. „Můžeš mluvit,“ řekl War při příchodu.
„Máme tu napadení rodiny s dětmi – všichni do jednoho mrtví. Další je tu těžce raněný muž, také našeho druhu, který je teď v lidské nemocnici,“ začal číst Wayfarer, který seděl na černé lesklé židli před stolem. „Pak byla znásilněna čerstvě proměněná holčička a její matka brutálně zabita.“
„Koukám,“ poznamenal War, „že se s nima dneska roztrhl pytel.“ Jeho pohled byl zcela ledový, bez jediného známky citu.
„Pošleme do terénu Dwighta a Nigara, aby to omrkli – teď už jsou na cestě,“ přidal se Ace. „Všechno tohle se začalo dít okolo středu města. Omrkl jsem to a podle mých propočtů, napadení se shlukují hlavně kolem Xoru.“
„Já jsem zavolala na stanici,“ řekla Lia, „a nechala hochy prověřit to. Zjistím něco málo o našich mrtvolách a té holce.“
„A já zajdu do centra pro našince,“ přidala se Ryenne, „uvidím, co z těch lidí vyhrabu.“
„Musíme vytvořit krytí pro naše lidi, jinak není možné, aby takhle dál žili. Nemůžeme je nechat trpět,“ začal Etienne.
„Ano,“ souhlasil War, „musíme jim zajistit ochranu. Nevím sice jak, ale nějak to udělat musíme.“
„S mými lidmi dnes prohlídnu všechny zbylé spisy ohledně starších vražd,“ oznámila Lia. „Pokud to půjde dobře, získám na stanici i své místo. Už teď ze mě mají nahnáno,“ uchechtla se.
„Jestli je šikanuješ stejně, jako nás,“ odsekl jí Ace, „divím se, že ti to ještě tolerují.“
„Ne každý,“ osopila se na něj, „je kretén jako ty.“ Z očí jí lítaly blesky a ruce se varovně zavírala v pěst. Stejně na tom byl Ace, kterému mu zběsile tepala žíla na čele a svaly na čelisti sebou škubaly.
„Až bude na světě tobě rovná děvka,“ zasyčel, „bude to první znamení apokalypsy.“
„Vrať se do současnosti, dědku,“ zařvala na něj, „dneska nenajdeš pannu, které je dvacet let a pokud jo, bůh ví, jaká chuděra to je!“ S těmi slovy vypochodovala z místnosti a nechala za sebou udivený dav. Mrtvolné ticho ukončila Ryenne, která propukla v neovladatelný záchvat smíchu.
„Tak tohle,“ utírala si slzu smíchu, „bylo to nejlepší, co jsem za posledních několik týdnu viděla.“
War z pod přivřených očí sledoval, jak se v Aceových očích blýská cosi, co nedokázal rozluštit.
„Nesnáším tu ženskou,“ zabrblal vztekle Ace. „Jak může být někdo tak umíněný, jako je ona?“
„Podívej se na sebe, brácho,“ poplácal ho po zádech Etienne. „Myslím si, že vy dva jste jak dvojčata.“
„Jdi do prdele,“ zavrčel Ace a vztekle uhodil Etienna do hrudi. Ten se jen zasmál a udělal dva kroky dozadu.
„Tak dobře, pánové,“ přerušil jejich rozepři War, „je tu ještě něco, nebo už mi dáte volno?“
„Hm,“ zabručel Wayfarer, „mohl bych si s tebou ještě promluvit? O samotě?“ V měnících se očích se odrážel chlad. Přesně takový pohled měl Wayfarer ten den, kdy se poznali.
„Jasně,“ zabručel War a pohledem přejel zbylé osazenstvo. „Necháte nás prosím, nebo vás budu muset vyrazit?“
„Bože,“ zařvala Ryenne, „takže se teď kvůli tobě musím zase odklidit do svého pokoje a nejlépe ho ještě uklidit, co? Nemůžeš prostě a jednoduše najmou lidi?“
Reptající Ryenne se s obhroublou gestikulací vyloudala z místnosti a práskla za sebou a dalšími bratry dveřmi. Pak se mohutný muž otočil na židli k Warovi a jen tak na něj zíral.
War se začal ošívat. „Co je?“ vyprskl nakonec. Wayfarer se postavil a přešel přes místnost až ke stěně se zrcadlem. Tam se zadíval na svůj odraz.
„Vypadáš zdravěji,“ podotkl po další odmlce. „A také je z tebe cítit naše menší návštěva. Uvědomuješ si doufám, že teď není člověk, ale zvíře?“
„Nevím…“ Zprvu hodlal War vše popírat, ale pak se zarazil. Jakou cenu má lhát někomu do očí?
„Až si to s ní rozdáš, bráško, nebudeš už nikdy stejný. Věř mi. Ryenne to ví, Lia to ví, já to vím… je jen otázkou času, kdy si toho všimnou i ostatní. Je to tvá družka a i když tě Lia zabije, bude jen ráda, že budeš dál žít.“
„Sakra,“ zaklel War, „takže o tom víš už i ty? A Lia taky? I to, že umírám?“
„Ne,“ odporoval mu Wayfarer, „vím to jen já a Rye. Ale dávej na sebe bacha, s touhle ženskou budeš muset držet krok.“ S těmi slovy odešel z místnosti a ponechal Wara jeho myšlenkám.
Možná měli pravdu. Teď, po té, co okusil její krev, se cítí plný života. Připadá si, jako by nikdy neměl zemřít. I když byl pohublý a vypadal jako obyčejný lidský muž, jeho tělo konečně nějak reagovalo.
On teď toužil – a to jak po sexu s ní, tak po jídle… Hlasitá křeč sevřela jeho žaludek. Rozhodně se vydal do kuchyně a poctivě si ukradl půl kilový ovál salámu a chleba. Což byly ostatně první dvě věci, které mu přišli pod ruku.
S plným žaludkem a lahví vody kráčel do schodů. Čím blíže byl ke svému pokoji a čím silnější se stávala její vůně, jeho vzrušení rostlo.
Je v pořádku vyspat se s někým, kdo právě prošel proměnou? I když by to mělo ukojit její zvíře a ulevit jí? A musel by potom čelit výčitkám?
A co jsou výčitky oproti uspokojení jejích dravčích tužeb? Dobrá, musel si přiznat, že vše, čím jeho touhu po ní obhajoval, bylo jen pro ulehčení svědomí.
Stanul až u té nejopuštěnější části vily, která sloužila jako jeho apartmá, a zíral na dveře. Jen s lehkým – nebo snad ne? – vzrušením vzal za kliku a otevřel je.
Nejprve na škvírku, ale o chvíli později je otevřel dokořán a vklouzl do zvláštní temnoty. Jediné, co narušovalo klid v místnosti, byl tikot obrovských černým nástěnných hodin.
Pomaličku za sebou zavřel a stiskl vypínač. Výhled, který se mu naskytl, mu vyrazil vzduch z plic. Ta malá dračice ležela na posteli zcela nahá a vystavena jeho hladovému pohledu.
Zavrčel a pozoroval ji. Ostatně, toužil po ní před tím, když ještě byla člověk, ale teď, když se její tělo změnilo –nikoli však rapidně. Jen její bříško se zmenšilo a rýsovala se na něm nyní měkkost svalů a to samé i na zbytku těla, ale i tak byla svůdná a lákavá, jako čokoládový bonbon.
V zelených očích protkaných jantarem se zablesklo. Věděla o něm. Věděla, co s ním dělá pohled na její nahotu, a stejně ho dál sváděla.
Thea se zvedla na kolena a skousla si spodní ret. Delší tesáky porušili jeho povrch a rudá kapka krve se vydala na pouť přes její čelist, krk až mezi ňadra. War nasucho polkl a s maximálním vypětím sil se snažil udržet jeho erekci v relativním klidu.
Pokud však slovíčko relativní znamená nejméně bolestivý. Viděl v jejích očích to samé, co cítil sám. Viděl tu hladovou touhu. Ten doutnající žár a nezkrotný chtíč.
Sakra, proč by s ní nemohl spát? Co mu udělá jedno extrémně dlouhé kolečko sexu? Tedy, kromě toho, že ho bude Lia nenávidět a on možná i umře v polovině tohohle maratónu.
Výhružně se nahrbil a rozepnul první knoflíček černé košile. Sledoval jak si poposedává na hranu postele a rozkošnicky si olizuje rty. Jako by už cítila jeho dotyk, začala se svíjet a kňučet.
Neuplynulo ani pět vteřin, když se košile snesla k zemi. Následoval ji pár těžkých vojenských bot a pásek s ručně tepanou kovovou sponou z 19. století, který dostal darem.
Nedokázal už dále čekat a s jasnou vybouleninou – pokud se té trčící věci vůbec dalo takhle říkat – v kalhotách se vydal jejím směrem. Setkali se na půl cesty. Jejich rty o sebe drsně dřely a ruce prozkoumávaly záda toho druhého.
Nestačilo mu to, věděl, že chce víc. A věděl také, co přesně chce. Ostré drápy se mu zaryly do zad a porušily tenkou kůži. Zavrčel, když ucítil svou vlastní krev. Hrubě chytil její vlasy do dlaně a zatáhl.
Zadívala se mu do očí a pak – po necelé vteřině – se mu vzepřela. Nevěděl jak, ani kdy, ale najednou ležel na posteli a ona mu seděla obkročmo na klíně. S tesáky vyceněnými a nehty zaraženými hluboko do jeho těla, byla tím nejvíce sexy tvorem, co za svůj dlouhý život viděl.
Zvedla koutky do podivné repliky úsměvu a pak se sklonila k jeho krku. Věděl přesně, co udělá. Když mu její tesáky prorazily kůži na krku, zasténal rozkoší.
Zavrtěla boky a přitiskla se těsněji k jeho penisu. Zdálo se, že dýchání je tou nejobtížnější na světě. Všechny jeho myšlenky, a zřejmě i krev, se soustředily na jednu jedinou věc.
Jakoby mu četla myšlenky, Thea popadla pas jeho černých riflí a jediným pohybem je roztrhla. Když po chvíli sevřela v ruce jeho tepající přirození a prudkým pohybem po něm sjela až ke kořeni, prohnul se v neuvěřitelném návalu rozkoše.
Neschopen odolat, stiskl její nahá ňadra, jež se mu svůdně pohupovala před obličejem. Theiny dravčí oči se přivřely do úzkých škvírek a vyzývaly ho k dalšímu konání.
Jazykem přejel po vztyčené bradavce a vsál ji do úst. Žena nad ním se prohnula v křeči a z hrdla se jí vydralo slabé zaskučení. Věnoval stejnou péči i druhému prsu a důkladně je hnětl.
Věděl, že je na pokraji vlastního vyvrcholení a to jen z pohledu na její rozkoš. Ve chvíli, kdy ona ztratila svou nadvládu, přetočil ji na záda a pomalými polibky se propracovával až k jejímu klínu.
Horké hedvábí ho vřele uvítalo a hlasité kňučení přesvědčilo v tom, že vše dělá správně. Ale s ní v náručí bylo vše správné. Bylo správné i žít, milovat se s ní – třebaže teď měl chuť zahrát si hru kdo-je-tu-pánem?
Mohl snad za to, že v něm probouzela to nejhorší a zároveň nejlepší? Ne, ale nedokázal už ani kloudně přemýšlet. Jazykem naposledy přejel přes její vlhkou štěrbinku, než se narovnal a z nohou strhl poslední kusy kalhot, jež jej omezovaly.
Pak se k ní vyšplhal po kolenou a usídlil se v kolébce jejích stehen. Uchopil své vzrušené mužství a pomaličku do ní vstoupil. Prohnula se jako tětiva luku a zařvala. Pomalu přirážel a přiváděl je oba na pokraj šílenství. Cítil vlhkost mezi jejími stehny a pleskavé zvuky, proložené hlasitými výkřiky a sténáním, se rozléhaly jinak ztichlou místností.
Horká krev mu stále stékala z otevřené rány na krku a putovala přes ramena a hruď. Její zářící oči ji onu tekutinu sledovaly a nakonec, s kotníky zaháknutými okolo jeho boků, si opět prohodila velící pozice.
Kroužíc boky, pomaličku slízávala krev z jeho těla. War zaryl prsty do jejího pasu. Věděl, že jí nejspíš udělá modřiny, ale v záchvatu vášně se nedokázal ovládat. Její jazyk se zastavil u jedné z jeho bradavek, kterou obkroužil a nakonec ji rychle stiskla mezi zuby. Zavřel oči a zasténal.
Rukou zajel opět do jejích vlasů a přitáhl si její rty k polibku. Hrubé narážení o sebe se proměnilo v pomalé a hluboké pronikání jazyků. Oba dva průniky se sjednotily do jednotného tempa a zvýšily tak rozkoš.
Sjel z jejích rtů k hrdlu a políbil tepnu. Pak, neuvěřitelně rychle, prokousl kůži a hltal lahodnou tekutinu, jež mu dobrovolně nabízela.
Jeho přírazy se stupňovaly. Sténání naplňující pokoj se měnilo ve výkřiky. Pevněji stiskl tkáň jejího hrdla a prudce přirazil. Znovu a znovu. Věděl, že i ona brzy vyvrcholí.
A pak si to uvědomil. Téměř zapomněl na to, jak se životní druzi vážou. Málem přestal brát ohled na ni samotnou. Byla tu šance, že jej může odmítnout a najít si jiného druha – ženy to měly o mnoho snadnější než muži. Jakmile se ti spářili, už nebylo cesty zpět.
Rychle přejel vpichy jazykem, i když jeho tělo protestovalo.
Po několika dalších přírazech se k němu Thea prudce přimknula a zapřela se rukama o jeho ramena. Po chvíli, doprovázená hlasitým křikem, vyvrcholila. War ji prakticky okamžitě následoval a svůj výkřik rozkoše utlumil v údolí mezi jejími ňadry.
Bohové, stůjte při něm. Nechtěl ji ztratit, ne teď, když ji našel. S jistotou mohl říct, že k ní začínal cosi cítit. Doufal jen v to, že poté, co její zvířecí já ustoupí do pozadí, nebude jejich milování litovat.
On určitě nelitoval.
<3 <3 <3
Matte vztekle udeřil do police se skleněnými zkumavkami a ignoroval tupé bušení v hlavě, které následovalo zvuk tříštícího se skla.
Poslední zbytky W jedu si píchl před hodinou a teď toužil po další. Jenže jeho dealer už nehodlal tohle umělé peklo dál podporovat.
Domenico Roman se rozhodl ze svého závazku vycouvat, protože jeho milovaná ženuška zrovna prochází pářícím obdobím a je tím prvotním v jeho životě. Matteovi to bylo u prdele. A to doslova.
Sral na vše, co se mu stavilo do cesty, protože to stejně vždycky zničil, proměnil v prach. A Domenico byl teď tím, co mu stálo v cestě.
Plán vylákat Strážce – jak jim říkali – tím, že bude zabíjet příslušníky Pheculiahrem, zatím moc nevycházel. Objevit, kde se ukrývají teď, bylo těžší, než najít tu zpropadenou černou díru, ve které žili před tím.
Navíc, musel poslouchat rozkazy. Musel se plazit, aby uposlechl ten posraný plán, který jeho nadřízený měl. Musel. Musel. Musel.
Ale nechtěl. Přál si, aby všechny rozkazy táhly do hajzlu. Toužil je rozdupat a ignorovat. Donedávna dělal vše bezmyšlenkovitě, jako dokonale naprogramovaný stroj, ale s tím byl teď konec.
Získá svou dávku jedu, i kdyby měl Romana zabít. Stejně už se v jeho hře stával nepodstatným hráčem. Ale pokud dokázal tušit, věděl, co pro toho zasraného chlapa bude ještě větším trestem. Věděl přesně, co udělá.
Zlověstný škleb se mu usadil na pohublé tváři, kterou hyzdily podivné – téměř přehlédnutelné – černo-modré flíčky. To byla jeho cena, kterou platil za požívání W a D jedů. Ale za ten pocit moci, úlevy a nepřemožitelnosti, to stálo.
Zkrvavenou rukou, jež si rozřezal o rozbité zkumavky, strhl i zbylé sklo z jeho vědátorského pultu. Krev byla všude okolo něj. Podíval se na zmrzačená ženská těla, která měla tmavě hnědou až červenou barvu vlasů.
Tu šlapku možná zabil, ale další jí podobné chodí po zemi. A jeho úkolem bude je všechny zabít.
Byl to sice krok stranou, ale teď už bude jen volný a nebude se podřizovat a ani se nikomu snažit vetřít do přízně.
<3 <3 <3
Thea se zavrtěla. Těžká paže ji objímala okolo pasu a studený vzduch přejížděl po jejím nahém těle. Cítila se v bezpečí a zároveň ohrožená. A hlavně, měla pocit, že ji něco tlačí do zad. Něco velkého a tvrdého…
„Dobré ráno, spáči,“ povědomý mužský hlas jí šeptal do ucha. Stisk okolo pasu povolil a ona se octla na zádech. Znala ho jen si nedokázala vzpomenout odkud.
Ale ty bronzové oči, co se nebezpečně blýskaly zpod delší změti tmavě hnědých vlasů, vypustily desítky motýlů do jejího břicha. Neměla by ležet v jeho posteli, když teď chodí s Mattem…
Mattem… vzadu v lebce se ozvalo burácivé vrčení a ona by přísahala, že na okamžik spatřila obrovské černé zvíře, jak se nahrbuje jen při vyslovení toho jména. V dalším okamžiku vrčela ona sama.
Vzpomínky se k ní vracely jako krátké úseky němého filmu. Viděla každý pohyb, každý záchvěv a nakonec… dvě nahá těla, která se k sobě tiskla při vášnivém, téměř dravčím, milování.
„Kriste pane, co se to se mnou děje,“ zasténala. Muž vedle ní položil svou dlaň na její bříško.
„Neřekl bych, že jsem Kristus, ale pro tebe budu kýmkoliv,“ zabručel. Po páteři jí přeběhla čistá a nefalšovaná touha. Ale ten dotyk… ten pocit, že ještě něco neví… něco jí tu nehrálo. Něco se s ní dělo.
Myslí jí opět probleskla představa dvou těl. Tentokrát i poznala komu patří. Jedním z nich byla ona a tím druhým… tenhle muž. Věděla, že už ho potkala. A dokonce věděla kde.
Také si vzpomněla na bolest, která jí projela tělem při každé ráně, jež jí Matte zasadil. Ale proč by ji bil? Měl ji rád, ne? Lebkou se opět rozlehlo vzteklé vrčení a pak to uviděla. Jako by sledovala sebe samou z povzdálí, když ji Mattem bodl tu jehlu do hrudi a křičel do očí ty hnusné věci.
Viděla sebe samu, jak se sesouvá k zemi a on do ní kope. A viděla obřího černého vlka, jak okolo ní čenichá. Byl to jen polo průhledný stín u mrtvého těla, ale stál tam. Nahrbený a připravený k útoku.
Najednou letěla. Letěla tak daleko a rychle, že nestíhala nic vnímat. Žaludek se jí obracel a hlava točila. Pohyb ustal stejně rychle jako započal a ona klečela ve tmě, ze které jí pozorovaly jantarové oči dravce.
„Kdo jsi?“ zeptala se tiše, téměř bojácně, i když věděla, že je v bezpečí. Ten hřejivý pocit na hrudi jako by se rozléval do celého těla a obaloval ji jakousi skořápkou.
„Ty víš kdo jsem,“ tiché vrčení se zformovalo do slov. „Přijmulas mne. Chtěla jsi mne. A teď jsme spolu, mia feihlia . Teď jsme jedna osoba. Já a ty. Vlk a kráska.“
„Ale proč? Proč já?“ burácivé vrčení se proměnilo ve smích. Jako by to zvíře bylo skutečné. Jako by ji objímalo…
„Protože jsi mne potřebovala. Je to už dlouho, co vlkodlaci odešli. Nebylo nás třeba, ale ty jsi mne potřebovala víc, než kdokoliv před tím. Čekala jsem velice dlouho na své pravé faheli a v tobě jsem ho konečně našla…
Teď se vzchop, má drahá, a pomsti nás. Protože vlkodlaci jsou opět na vzestupu. Jen ještě jedna věc… pokus se našeho phulea nezničit,“ zvířecí oči ve tmě mrkly, „myslím, že si s ním ještě pohrajeme.“
Černota se začala vytrácet a ona spatřila muže, kterého si její vlk přisvojil. V očích se mu zračil strach. Ne strach z ní, ale o ní.
„Hej,“ jemně jí třásl ramenem. „Jsi v pořádku? Co se ti stalo? Nepotřebuješ něco?“
„Já jsem s tebou spala,“ vydechla Thea prudce. „A nic z toho si nepamatuji. Sakra! Tuhle smůlu můžu mít jen já!“
War se zamračil a záhy propukl v smích. Dobře, čekal všechno, ale tohle ne. Žádné výčitky, žádné urážky, zkrátka nic. Ona jen litovala toho, že si nic nepamatovala.
„Ah, bože,“ zavyla a vstala z postele s prostěradlem okolo hrudi. Po chvilce, kdy zmučeně vyla, začala chodit vedle postele.
War se posunul na posteli a zíral na ni. Doslovně. Zkrátka byl schopný jen zírat a přemýšlet, jak ji dostat zpět k sobě. „Pojď sem,“ zašeptal ta slova tak tiše, ale ona se stejně otočila a zírala na něj, jako by mu narostla další hlava.
„Prosím?“ zamračila se na něj. „Pojď sem,“ zopakoval svůj rozkaz a poklepal na postel vedle sebe. Byl to téměř zázrak, ale uposlechla ho. Se zájmem v očích si sedla na kraj lůžka a nechala se přitáhnout k jeho hrudi. Když jí jeho rty políbily tepnu na krku, vyskočila a otočila se k němu čelem.
„Dobře,“ začala a mávala při tom volnou ruku. „Chci tě, obě tě chceme -,“ řekla a nedala mu čas zareagovat na množné číslo, „ale teď to prostě nejde. Lituji toho, že si nic nepamatuji – věř mi, že hodně -, ale to určitě nebyla naše poslední noc, že?“
„To určitě ne,“ přikyvoval. Stále ji však pozoroval ostražitým pohledem. Jako by byla laň a on hladové zvíře. Ostatně, bylo to právě naopak. To on bude v tomhle vztahu – pokud vůbec něco bude – hrát krásku, zatím co ona je doslova zvíře.
„Ale teď musím udělat něco jiného,“ pokračovala dál jako by ji nepřerušil. „Musím najít a zabít toho bastarda, co mne málem zabil. Klišé, že? Ale Matte nebude žít dlouho!“ v očích jí zaplál oheň jako předzvěst smrti.
Sledoval, jak se zpoza rtů vynořují dva bílé tesáky a zeleň v zorničkách zaplavuje jantar. Přísahal by, že i to svůdné tetování se nějak změnilo.
„Co vlastně jsi?“ vypadlo z něj, aniž by sám chtěl. Nedokázal to poznat podle krve ani podle vůně, ale ať už byla čímkoliv, byla pro něj jako droga. Ta nejsilnější a nejsvůdnější droga pod sluncem – kdyby ho tolik nepálilo.
„Nevím,“ pokrčila rameny a kvapně chytala klouzající plátno, „ale podle ní jsem lycas. A jelikož jí věřím a ona si mne vybrala, typuji, že je tomu tak.“
„Ly- počkej, cože? Podle koho? Možná, že následky přeměny ještě zůstávají… možná máš horečku. Neměl jsem to ještě zhoršovat sexem, bože, co jsem to zas posral,“ zavrčel a praštil hlavou o zeď.
„Ne, myslím, že jsi mi pomohl, nevím, co se sice dělo a to mě nehorázně sere, ale nebolí to. Nic nebolí. Křeče nejsou. Sex bude.“
Nad poslední větou se zamyslela a nakonec roztáhla ústa k úsměvu. „Brzy bude. Ale teď mám práci, kterou musím udělat a než přijde první úplněk, což je za pár týdnů, máme času dost.“
„První úplněk,“ papouškoval War. Tahle ženská… byla tornádo, které vlítlo do jeho života a všechno obrátilo vzhůru nohama.
„Nevím, co se má stát,“ zabručela. „Ale teď, kde je nějaké oblečení. Je mi divné běhat tu jen v kusu látky…“ zastavila se napůl cesty ke dveřím. Sledoval dráhu jejího pohledu a zastavil se na velkém zrcadle.
„Co se to se mnou, do hajzlu, stalo?!“ zařvala a přiblížila se ke stroji své zlosti. Než se nadal, spustila prostěradlo a otáčela se před zrcadlem, aby se viděla ze všech úhlů. „Kam zmizel můj tuk? Můj milovaný tuk?!“
War zamrkal. Tohle bylo poprvé, když od ženy slyšel slovní obrat „milovaný tuk“, ale svým perverzním způsobem se mu to líbilo.
„I když…“ prstem si šťouchla do bříška. „Tady mi láska chybět nebude,“ zazubila se a opět zvedla látku ze země.
Následky, které napáchala na jeho těle, ale stále přetrvávaly a on si nadával do úchylných upířích dědků. Ostatně, věk už na také měl. Ještě pořád nechápal, jak jeho malá divoška dokáže tak rychle měnit téma hovoru a nálady… a opět jsme u těch úchyláren.
„Kde je nějaké oblečení? Nemůžu přece pobíhat po domě v tomhle, že?! Jsem příšera, ne? Co dělaj zrůdy? Mám jít teď počůrat každý hydrant, který najdu? Nebo snad začít kousat boty?“
War se zachmuřil. Její slova se zcela vyvracela s klidným výrazem tváře. Nadechl se a zvedl z postele. „Holčičko, vím, že je to teď těžké, ale…“
Prudká rána ho srazila k zemi a on se teď díval do očí rozzuřené ženě. „Nevíš nic! Jsem příšera. Nevím proč já, nevím jak a nevím, co teď dělat! Můj přítel mě zabil, měním se v čokla a první věc, kterou vidím, je nějakej imbecil, se kterým jsem se zřejmě vyspala. Takže NIC – zatraceně – nic netušíš!“
Dlouhé tesáky se hrozivě zaleskly a stejně tak i oči. Tvář měla napůl ukrytou ve stínech a ta vůně, která byla svůdná a vražedná zároveň, je oba obklopila.
War ji chytil za zápěstí a strhl si pod sebe. Tentokrát to byl on, kdo vztekle vrčel. „Dávej si pozor na jazyk, vlčice! Nedělá se, aby podřízení řvali na pána. A stejně tak nebude fenka řvát na upíra. Je mi jasné, že jsi zmatená a vzteklá – jak výstižné – jako pes, ale do hajzlu, já jsem ten, koho budeš poslouchat. Ten, kdo udává rozkazy a ten, kdo je nasranej!“
„Už se klepu strachy,“ štěkla a cvakla zuby. „Nebojím se tě. A vím, že mi neublížíš. Ostatně mi pomůžeš. Hodlám ho zabít. Roztrhám ho na kusy a ty mi pomůžeš. Je mi jedno, co mě to bude stát, ale pomstím se.“ Rudá záře pohltila její zorničky. „A až ho zabiju, pak se vypořádám i s tebou,“ vyzývavě si olízla spodní ret a War měl co dělat, aby ji na místě neznásilnil.
„Donedávna jsem žila šťastně. Byla jsem člověk, má sestřenice byla člověk, můj kluk mě miloval. Teď jsem zvíře, spím s – nevím co si sakra zač – a mám chuť na syrové maso. Syrové! Chápeš to?!“
War uvolnil svůj stisk. „Chápu to. Jsi jedna z nás a asi bych ti měl všechno vysvětlit. Bude to na dlouho, takže, čím mám začít?“ Zamručel a zvedl se spolu s ní. Pohledem sklouzl na ubohou látku a zamračil se. „Nejdřív ti ale najdeme něco na sebe.“
„Jo,“ ucedila Thea, „to by bylo boží.“
<3 <3 <3
Domenico Romano seděl na kraji postele vedle své ženy. Jeho černé vlasy se stále ještě leskly kapičkami vody a v očích se mu zračil smutek.
„Takže se pod ní asi propadla zem, drahý?“ řekla tiše Tanieh. V zelených očích se hromadily neprolité slzy. „Neměli jsme ji nutit do té svatby. Je přeci jen už dospělá, ne?“
„Tanieh,“ řekl Domenico, „Theophilia by měla pochopit, že jsem její rodiče a děláme to pro její dobro. Je jen dobře, že jsem ji chtěl provdat za člověka. Snížilo by to riziko přeměny.“
„Je mi jedno, jestli bude člověk, jako já, nebo zvíře po tobě. Je to má dcera. A chci, aby viděla vyrůstat svého bratra či sestru. Jak je to už dlouho – pět měsíců? Tak dlouho už je pryč. Ničí mne to, lásko.“
Domenico zvedl ruku a setřel slzu, která skanula po bledé líci jeho ženy. Jeho jediné životní lásky, kvůli který bych i ochotný odejít ze světa Dexian. Vůbec hodlal opustit svět měničů, upírů a dalších bytostí. Tak moc ji miloval.
„Najdu ji a přivedu domů. A přísahám, že už ji nebudu do ničeho nutit,“ řekl rozhodným hlasem.
Tanieha se posunula na posteli a odhalila jeho pohledu vyboulené bříško, ve kterým už čtyři měsíce žilo jeho dítě. „Jsi dokonalý otec, drahý, i když stojíš na druhé straně barikády.“
Domenico se usmál. Jak byla jeho žena nevinná a krásná, tak moc ji miloval a obdivoval. Domem se rozezněl zvuk zvonku. Zamračil se a podíval na hodiny. Bylo něco málo okolo půlnoci a on určitě nečekal návštěvu. Ne, když slíbil Tanieh, že dnes je tu jen pro ni.
Jako by vycítila jeho postoj, stiskla mu pevně ruku a políbila jej na klouby. „Jen jdi,“ usmála se. „Já i maličké se bez tebe minutu či dvě obejdeme.“
Domenico ji políbil na čelo a rychle si oblékl brokátový župan. „Hned budu zpátky.“
Kráčel dolů po dvojitém schodišti, když se opět rozezněl zvonek. Ten zvuk zněl do ztichlého domu jako úder bičem a něco ho na něm znepokojovalo. Se svíravým pocitem na hrudi otevřel dveře a díval se do šílených šedých očí.
„Dlouho jsme se neviděli, Domenico,“ zahlaholil Matte.

Žádné komentáře:

Okomentovat